PODIVUHODNÉ PŘÍBĚHY

Na místě jsem se protáhl úzkou štěrbinou, kterou mi rybka ukázala. Už jsem se nedivil, že místní lidé jeskyni neobjevili. Vstup byl opravdu dobře ukrytý a sám bych ho také těžko našel.
Uvnitř bylo spíše šero než tma. Stěny skalní dutiny sice sahaly až k mořské hladině, ale sluneční paprsky lámající se ve vodě ji osvětlovaly mihotavým světlem.

"Tady je to," ukazovala sardinka, která zatím připlula do jeskyně od moře, do tmavého kouta. Skutečně. Na písku tam leželo několik rozpadajících se truhlic, z nichž se sypaly zlaté mince a šperky.
Přebrodil jsem se mělkou vodou k pokladu, nabral hrst peněz do dlaně a zvedl je blíže k očím.
"Ehm, mladý muži, je to snad vaše zlato?" Hlas, který se mi ozval za zády, nebyl sice nijak silný, ale přesto zněl výhružně. Otočil jsem se. Dva kroky ode mě stál muž oblečený do jakéhosi historického kostýmu, se širokým nabíraným límcem a s kordem u pasu. Klobouk s rozevlátým pštrosím perem držel v levé ruce. Pod podrážkou jeho shrnovaček se vlnila voda, takže jsem pochopil, že mám co do činění s duchem.
"Kapitán Mušketa!" vyjekla sardinka. Muž se uklonil a zamával kloboukem před sebou, jako by si oprašoval holínky.
"Osobně," potvrdil.
"William C. Thomson," představil jsem se automaticky. "Nechtěl jsem vám tu nic brát, jen mě sem přivedla zvědavost a hlavně tahle ryba." Sardinka poulila oči z vody a poprvé za dlouhou dobu zmlkla.
"No jistě, kdo jiný! Tu dobře znám. Každou chvíli šmejdí ve vraku Rorýse. Tam se samozřejmě nikdo jen tak nedostane, proto vás přivedla sem."
Přisvědčil jsem.
"Kdybyste si to tady chtěl odnést, asi bych vám v tom nemohl nijak zabránit," povzdechl si pirát o odzbrojující upřímností. "To víte, duch."
"Nemíním vám tu nic brát," řekl jsem. "Chápu, že to nějak patří k vašemu posmrtnému trestu."
"Tak to máte pravdu, pane Thomsone." Kapitán se posadil na jednu z truhel a klobouk si položil na kolena. "Jsou to náramná muka. Nikomu je nepřeju."
"Asi jste poslal na onen svět hodně lidí, že?"
"Říká se, že víc jak deset tisíc," špitla snaživě sardinka.
"Ale o to vůbec nejde," odbyl ji Mušketa. "To patří k profesi. Víte, jak by museli trpět třeba řezníci? Všude na jatkách by jich strašily celé zástupy."
"Chcete říci, že tam se to posuzuje takto? Smrt jako smrt?" podivil jsem se.
"No jistě. Ale jak říkám, musí to patřit k profesi. Jestliže je někdo pirát, voják, řezník nebo třeba rybář, tak je to naprosto v pořádku. Dělal jen svou práci."
"Ani bych neřekla," ozvala se sardinka. "Zrovna právě ti rybáři by se měli smažit v pekle. Nebo v konzervě na olivovém oleji."
Mušketa mávl rukou. "Je to zkrátka tak. Ale když třeba takový řezník probodne pekaře, protože mu tajně chodí za manželkou, to už je něco jiného."
"Ale proč tady tedy trpíte?" podivil jsem se. "Podle vašich slov jste se vlastně ničeho špatného nedopustil?"
Pirát si povzdychl: "Já jsem si nestačil těch peněz užít."
"Užít peněz?"
"Nu ano. Ani nevíte, jak je život piráta namáhavý. Sotva vydrancujete jednu loď, už se na obzoru objeví jiná a když už si myslíte, že bude konečně pokoj, začne vás pronásledovat královská flotila, a to prosím i v neděli po obědě."
Sardinka se při posledních slovech ošila. Zřejmě měla dobré informace, co kuchař na Rorýsovi běžně předkládal na sváteční tabuli.
"Už jsem toho chtěl víckrát nechat, ale nešlo to. Stal jsem se něčím jako veřejným majetkem."
"Veřejným majetkem?" opakoval jsem po něm udiveně.
"Tak. Zkrátka jsem už nepatřil sobě, ale všem. Kdybych odešel do důchodu, najednou by tu po mně bylo prázdno. Královský admirál by neměl důvod objednávat více lodí a děl, které vždycky stály o něco více, než skutečně musely. Námořníci by ztratili výhled na povýšení. Pojišťovny by nemohly vydělávat na rizikovém pojištění a nebojácným obchodníkům by hned přibyla bezstarostná konkurence. Ve skutečnosti si nikdo si nepřál, abych toho nechal. A tak jsem ukládal poklady na později a ani si jich neužil."
Kapitán si povzdechl: "Přitom to bylo tak jednoduché. Přišel jsem na tu myšlenku jen pár dní předtím, než Rorýs i se mnou a penězi skončil pod hladinou. Slyšel jste někdy pohádku o Zlatovlásce?"
Připustil jsem, že mi ji někdy v dětství vyprávěli.
"Je tam převozník, který musí den za dnem převážet přes jezero. Dokud nestrčí veslo do ruky někomu jinému. A to je přesně ono! Stačilo, abych se postaral o nástupce a mohl jsem jít do penze."
"To je smůla," řekla sardinka, která už hodnou chvíli netrpělivě rejdila u našich nohou. "Lidem někdy trvá celé věky, než jim dojde taková samozřejmá věc. To já kdybych…"
"Kuš," umlčel ji kapitán. "Teď se teprve dostávám k tomu hlavnímu. Musím tu strašit, protože jsem se se svým pokladem ani nestihl rozloučit, když už jsem si za něj nekoupil zámek a deset kočárů. Stačilo by, kdybych si jen jednou potěžkal hrst zlaťáků. Tak jsem se těšil na důchod a teď to tady mám zase. Život mi zkrátka zůstal hodně dlužen. Proto to tak bolí."
"Chtělo by to nástupce," ozvala se sardinka. "Jak je v té pohádce…"
"Duchové žádné nástupce nemají," zabručel pirát. "Musím tu strašit, dokud se truhly nerozpadnou na prach a poklad nezmizí v písku." Rozhlédl se kolem sebe:
"Odhaduji to tak na dalších tři sta let."
"Ale v té pohádce…" ozvala se znovu sardinka.
"Pohádky jsou pohádky," odbyl jsem ji. "Kapitán dostal dobrý nápad, ale to je všechno."
"Jen ji nechte," usmál se Mušketa. "Já mám času dost."
"V té pohádce je přece také živá voda," brebentila rybka. "Říkám si, že kdybyste se jí polil, pak se trochu prohrábl pokladem a spořádaně umřel, byl by klid."
Kapitán si povzdech: "Jo, kdybychom byli v pohádce, něco by na tom mohlo být. Jenže, milá sardinko, žádný pramen živé vody široko daleko netryská."
"Ale vždyť ji máte ve svém pokladu!"
Mušketa zíral na sardinku. "Cože mám v pokladu? Řekni to ještě jednou?"
"V jedné z těch rozpadlých truhel jsou lahvičky se živou a mrtvou vodou. Vy jste se do nich nikdy nedíval?"
"Za živa jsem na to neměl čas a teď důvod."
"Kdyby vám je tady William přinesl a pokropil vás, budete mít po trápení."
Kapitán na mě pohlédl. Chvíli jsem váhal, protože mi nebylo jasné, co si mám o tom všem myslet. Sardinka sice byla upovídaná, ale jak jsem se mohl sám přesvědčit, třeba poklad je pravý. Pokrčil jsem rameny a vydal se směrem, který mi ryba ukázala. Za chvíli jsem na kámen před ducha postavil dvě lahvičky. Obsah jedné bíle opalizoval, ve druhé byl černý jako kolomaz.
Vytáhl jsem opatrně zátku z té první a stříkl několik kapek směrem k duchovi. Mušketovy dosud neurčité obrysy se zaostřily a tělo, kterým ještě před chvíli procházelo skrovné světlo odrážené vodou, vrhlo na písek stín. Kapitán se slastně protáhl a teď jsem si teprve všiml, že je o hlavu větší než já. Pod košilí mu jen hrály svaly. Začal jsem z toho mít tak trochu nepříjemný pocit.
"A teď zabořte ruce do pokladu," volala sardinka.
Pirát se sklonil k nejbližší truhle, nabral zlato do dlaní a pak ho zase pustil zpět. Nerušili jsem ho, jen ať si ještě naposledy užije.
"A teď ho pokrop mrtvou vodou," napovídala sardinka, když peníze asi podesáté zazvonily o víko truhly.
Kapitán zvedl hlavu: "Co prosím?"
"Říkala jsem Williamovi, že vás má pokropit mrtvou vodou," vysvětlila sardinka. "Už je čas odebrat se na odpočinek."
"Když já mám teď najednou pocit, že se mi ani tak moc nechce," řekl pomalu Mušketa a narovnal se. A než jsem stačil něco udělat, zmocnil se obou lahviček.
"Řekl bych, že na umírání je dost času," prohlásil. "Přece jen je to příjemné mít zase po letech tělo z masa a kostí. Nezapomeňte, že jsem neumřel na paralýzu, ale při nehodě. To člověk o spoustu věcí přijde. Například ženy. Těch na moři moc není."
"Ale to nejde," volala sardinka. "Vy jste přece už mrtvý. Nemůžete si užívat, jako by se nic nestalo!"
"A kdo mi v tom zabrání?"
Sardinka zmlkla. Veškeré výhody byly evidentně na straně piráta. Ten chvíli výsměšně přelétal zrakem z rybky na mě a pak dodal:
"V každém případě nemíním udělat tak hloupou chybu, abych vás odsud nechal odejít."
"Snad odplavat," ozvalo se tiše z vody.
"Tak odejít nebo odplavat," zahřměl Mušketa. "Nikdo se o mě nesmí dozvědět. Kdo ví, jestli by mě neposadili na druhého Rorýsa a neposlali na moře, abych pokračoval tam, kde jsem před staletími přestal. Ne, chci si konečně užívat svých peněz. A nikdo mi v tom už nezabrání! Jednou mě to možná přestane bavit a pak se poliju tou černou břečkou. Ale do té doby si tohle tělo bude náramně žít. Ještě neřeklo své poslední slovo."
Položil bílou lahvičku a kroutil zátkou druhé, s černým obsahem. Byl opatrný, držel ji pěkně od sebe, aby ho mrtvá voda náhodou nepotřísnila. Pak se ale na mě udiveně podíval, pomalu se zlomil v pase, svalil se do písku a rozplynul.
"Teda jo," vydechla sardinka, poulící oči tak, že připomínala kraba. "Co se stalo?"
Ukázal jsem jí další černou lahvičku, kterou jsem držel v ruce.
"Vy jste mu ji vzal? Nic jsem neviděla." Zavrtěl jsem hlavou.
"V té truhle byly ve skutečnosti dvě živé a dvě mrtvé vody. Ty jsi to nevěděla, protože jsi z vody viděla jen to, co vypadlo ven. Mušketa to nevěděl, protože se dovnitř nikdy nepodíval."
"Ale proč jsi ji bral? Mě by to nenapadlo."
"Jak jsem se skláněl na truhlou, napadlo mě, že když má člověk pocit, že mu svět zůstal hodně dlužen, bude si to asi chtít nejdříve vybrat. A tak jsem se poočku podíval na Mušketu. Celý se narovnal a oči mu jiskřily."
Pečlivě jsem zatlačil zátku do hrdla lahvičky.
"Co s nimi uděláš?" zajímala se sardinka. "Jen prosím tu černou neházej do vody."
Nakonec jsem živou a mrtvou vodu schoval do odlehlého kouta jeskyně a zasypal je pískem. Ať si tu odpočívají třeba do konce světa.

Když jsem se pak protáhl ven na slunce a slaný mořský vítr mi pohladil tvář, najednou se mi všechno kolem zdálo být hezčí než dříve. Po cestě zpátky k molu mě ale zničehonic napadlo, jestli už také náhodou nejsem veřejným majetkem. Budu se moci, jakmile to půjde, vrátit domů, nebo budu marně vyhlížet, komu bych své veslo vrazil do ruky? Odpověď jsem sice neznal, ale zdálo se mi, že obloha náhle o trochu potemněla.