PODIVUHODNÉ PŘÍBĚHY

Po přestávce přinášíme další ukázku z knihy Královna v nesnázích. Tentokrát ze čtvrté kapitoly:

Stál jsem teď na malém náměstíčku a nevěděl, jak se dostat zpátky do hotelu. Vedly odtud čtyři ulice a žádná mi nepřipadala povědomá. Pak jsem si všiml, že v přízemním okně jednoho domu se svítí. Vydal jsem se tedy k němu, abych se poptal na cestu.
Světlo pronikalo ven skrz pootevřenou okenici. Nahlédl jsem opatrně dovnitř. Ve velké klenuté místnosti, zaplněné nejroztodivnějším harampádím, stála u krbu stará žena a usilovně míchala obsah velkého kotle, zavěšeného nad ohněm. Zaklepal jsem na sklo. Přistoupila k oknu a ukázala mi, že mám jít dovnitř. Domyslel jsem si, proč. Rám okna držel tak tak pohromadě a vydatně mu v tom pomáhaly velké hřebíky, zatlučené do dřeva. Zřejmě vůbec nešlo otevřít.
Vešel jsem do temného průjezdu a potmě nahmatal kliku. Stařena mě přivítala úsměvem bezzubých úst.

"Jen se posaďte," zvala mě, shodila s jedné ze židlí obrovského černého kocoura a otřela ji zástěrou. Zvíře na mě pohlédlo s neskrývaným nepřátelstvím a uložilo se neochotně kdesi v koutě.
Namítl jsem, že se chci jen zeptat na cestu a hned zase půjdu. Baba však zavrtěla hlavou:
"Nemám tu často tak vzácné návštěvy. Vlastně sem nechodí nikdo. Proč byste se na chvíli neposadil a nepopovídal si se staruškou?"
Připustil jsem, že bych se snad mohl na chvíli zdržet, zvláště když se neměla k tomu, aby mi popsala, kudy do hotelu.
Stařena se ztěžka odbelhala ke kotli a ponořila do něj vařechu. Zatímco míchala, obrácena ke mně zády, rozhlížel jsem kolem sebe. Na knihovně, plné těžkých starobylých foliantů, jsem ke svému překvapení objevil černého havrana. Nespal a ostražitě mě pozoroval lesklýma očkama. Na stole se zvláště vyjímala velká křišťálová koule, uložená na kousku černého sametu. Pomyslel jsem si, ne bez ironie, že jsem se snad ocitl v ilustraci nějaké pohádkové knížky. Už tu chybělo jen nějaké to "Klopotem se kouzlo dař, ohni hoř a kotle vař!"

"Tak, tak," řekla baba. "Oheň hoří, v kotli se to vaří a kouzlo…"
"Promiňte," přerušil jsem ji. "Nevím, jestli jsem zabloudil to turistického skanzenu, nebo je to snad vaše hobby, ale já jsem se opravdu jen chtěl zeptat na cestu." Stařena pokynula směrem ke krbu:
"Všechny cesty najdete tam. Nezajímá vás, co uvidíte, když rozeženu pometlem páru nad kotlem?"
"Skutečně bych nerad…"
"Tak nebude nic," odsekla baba rázně. "Když pán nemá zájem, proč bych mu měla ukazovat, kudy se dostane do své postele?" obrátila se na havrana. Ten zaskřehotal na znamení souhlasu.

"Dobrá," řekl jsem smířlivě. "Nahlédnu tedy do vašeho kotle, když mi pak popíšete cestu do hotelu.
"Samozřejmě, samozřejmě," zamnula si ruce a vedla mě k nádobě. Pak popadla koště opřené o krb a máchla jím nad bublající hladinou.
"A teď se podívejte."
Naklonil jsem se nad nádobu s přesvědčením, že neuvidím nic jiného, než nějakou pochybnou polévku. Měl jsem však pocit, že se dívám z letadla na zem ubíhající dole. Jelo tam nějaké auto a jak se obraz přibližoval, zřetelně jsem viděl, že na zadním sedadle sedím já s Henriettou.
Ale to už babice zase máchla pometlem a scéna se změnila. Klečel jsem v nádherně komnatě před ženou, která snad musela být královnou. A opět máchnutí. Tentokrát jsem kráčel parkem, oblečený jako trpaslík. Znovu pohyb koštěte a … V tu chvíli stařena prudce udeřila do vroucí tekutiny, až vystříkla. Doufal jsem, že to není žíravina.
"Co se stalo?" zeptal jsem se polekaně.
"Viděla jsem tam svého pána," koktala čarodějnice. Pomyslel jsem si, že to musí být přinejmenším čert.

"Dobrá," řekl jsem. "Představení skončilo, ty scénky byly skutečně pohádkové, ale teď už bychom se snad konečně mohli domluvit, kudy se jde do hotelu."
Stařenu však setkání s čertem, nebo kdo to vlastně byl, pořádně vyděsilo. Žmoulala v rukou okraj zástěry a pořád cosi drmolila. Zřejmě nějaké zaříkávadlo proti zlému, i když pochybuji, že zrovna u ní by to fungovalo. Zesílil jsem hlas:
"Říkal jsem, že bych se už konečně rád dostal do postele." Baba na mě pohlédla:
"Myslíte si, že to byly jen obrázky?"
V duchu jsem odpověděl, že jde zřejmě o nějakou drogu, jejíž výpary způsobují halucinace. Nahlas jsem však neřekl nic.

"Nevíte, že se vám nemůže zdát nic jiného, než co už je ve vás? Ať už jsou to vaše tajné myšlenky, vaše přání, nebo věci, které teprve budou, protože se k nim chystáte…"
Pravil jsem škrobeně, že se rozhodně nepřipravuji na roli trpaslíka, ať už vědomě, nebo kdekoliv v hlubině své mysli.
Stařena zakroutila hlavou a vyzvala mě, abych se zase posadil. Váhavě jsem ji uposlechl.
"Jednoho dne nastoupil Michlon Lance do vlaku, aby se zúčastnil pohřbu své staré tety. Je to jen dvě zastávky. Jenže hned za nádražím se jeho vlak srazil s drezínou, co jela naproti. Lanceho odvezli do nemocnice, kde ho zabalili do obvazů a uložili na postel. Ráno byl přesvědčen, že jede na pohřeb do nedaleké vsi, a večer ležel v městské nemocnici. Ráno byl celý v černém, večer pak celý v bílém. Napadlo by ho něco takového, když vstával?"
"To není dobrý příklad," namítl jsem. "Byla to přece náhoda."
"Kdo nasedá do vlaku, musí počítat i s nehodou. Vždyť nejsou nijak vzácné. Mohlo se však také stát, že drezínu by někdo včas zastavil, Michlon Lance by zaspal a dojel až na konečnou. Nastoupíte do vlaku a může se stát spousta věcí. Každá z těch možností už je dopředu dána. Máte ji v sobě. A kdo se probudí uprostřed cesty do Darby, ten musí počítat i s možností, že se stane trpaslíkem." Zarazil jsem se.
"Řekla jste, že jsem se probudil uprostřed cesty do Darby?"
Proč ne," pokrčila čarodějnice rameny. "Přece jste ji celou neprospal?"

Nakonec mi přece jen popsala cestu do hotelu a rozloučila se se mnou. Kocour mě vyprovodil nepřátelským pohledem svých svítících očí, zato havran spal, hlavu zavrtanou pod křídlem.

Další informace najdete zde: Královna v nesnázích.